Konečně nastala doba, kdy se Jan vydal se svou ženou Eliškou na cestu do svého nového domova. Byl opravdu nejvyšší čas. Nepokoje v zemi na síle neubíraly, a proto král Jindřich Lucemburský rozhodl o větší početnosti královského doprovodu. Petr Žitavský mluví dokonce o třech tisících bojovníků z řad nejstatečnějších rytířů a jiných šlechticů. Cestou se k nim přidávali ještě příslušníci z řad české šlechty a tak byl průvod na konci svého putování opravdu velkolepý.

Cesta domů nebyla snadná

Díky kronice Zbraslavské dokonce víme i přesnou trasu a i takové detaily, jako například, který brod družina překonala přes řeku Ohři. No, překonala. Spíše nepřekonala. Protože přesto, že tam někde určitě brod byl, nikdo ho nenašel. Co tedy zbývalo, museli si najít alespoň částečně schůdnou cestu přes řeku. Vše se sice obešlo bez ztráty na životech, ale některé věci z nákladu vzaly za své.
Když se usušili, jali se radit, kudy dál. Věděli, že hlavní ohniska odporu jsou v Kutné Hoře a v Praze. Jelikož jim Kutná Hora přišla jako snazší cíl, rozhodli se nejprve pro ni. Ale chyba – povstalci kutnohorští se bránili urputně. Když byl problém s Kutnou Horou vyřešen, vydali se společně na další cestu. A to ke Kolínu. Ale tam už si počínali moudřeji. Jan nejprve vyslal předjezdce, který vysvětloval, že královská družina, jakkoliv vypadá bojovně, přišla naopak posílit mír v zemi. Kolínští prohlásili, že se zařídí podle Prahy. Bylo tedy zapotřebí dostat se do hlavního města. Vzhledem k tomu, že opevnění bylo opravdu dokonalé, nešlo to tak lehce. A rozhodně ne silou.

Budoucí král míří do Prahy

Vojsko se tedy usídlilo před branami města a snažilo se vymyslet lest. A vymyslelo. Jednotliví důvěryhodní členové družiny procházeli branami města sem a tak. Uvnitř přesvědčovali Pražany, ven vycházeli s důležitými zprávami. To vše trvalo téměř tři týdny. Třetího prosince konečně nastal den, kdy měl Jan s Eliškou vstoupit do města. Bylo domluveno, že celá akce vypukne na znamení zvonění kostelních zvonů. Ve chvíli, kdy se začalo stmívat, po čtvrté hodině odpolední, se třikrát zvony rozezněly. Pokud bychom v ten okamžik pohlédli na město z ptačí perspektivy, viděli bychom u městské brány na Františku (v místech, kde je dnešní Prašná brána) z vnitřní strany pražský lid s motykami a krumpáči a ze stany druhé čekající vojsko ve zbrani.
Brána rozbita – cesta volná. Jindřich Korutanský se ukryl se svými věrnými na Pražském hradě. Začalo pětidenní vyjednávání mezi ním a Janem, které nečekaně skončilo Korutanovým útěkem. Jindřichovi přívrženci, kterým se útěk včas nezdařil, byli většinou po zkonfiskování majetků ze země vyhnáni. Naopak ti, kteří se zasloužili o zdar celé akce, byli bohatě odměněni. Například zásluhy pana Jindřicha z Lipé byly vyváženy dvěma městy a funkcemi podkomořího a maršálka.
Aby nemohlo dojít už k žádným nežádoucím změnám, bylo potřeba urychlit korunovaci. A tak, po třech měsících po dobytí Prahy, přijal nový český král Jan se svou manželkou Eliškou českou korunu z rukou Petra z Aspeltu, mohučského arcibiskupa. Takovou slávu Praha asi ještě nezažila. Zda byl pisatel kroniky mnich Petr očitým svědkem, jsem z knihy nevyčetla. Ale podle toho, jak podrobně nám celý obřad líčí, je to docela pravděpodobné. Král s královnou jeli bok po boku na krásných koních, nad hlavami se jim vznášel baldachýn a celou cestou je doprovázely zvuky trub, louten, píšťal a bubnů. Tak pomalu došli do kostela svatého Jakuba, kde byla připravena hostina.

Situace se uklidnila i na Moravě

Po uklidnění situace v Čechách bylo potřeba připravit to samé představení i na Moravě, která vzdorovala déle. Když nastalo jaro a konečně se oteplilo (korunovace se konala ve velkých mrazech 7. února), vydal se Jan Lucemburský se silnou a početnou družinou směrem k Olomouci. Podle kronikáře Petra byl ve městě uvítán s obrovskou radostí. Za dvanáct dní pobytu uspořádal veškeré potřebné záležitosti a vypravil se na další cestu, tentokrát k Brnu. Tam bylo prý uvítání ještě okázalejší. Dokonce i obyvatelé židovského města vyšli v průvodu, aby mladého krále uvítali.
Cestou z Brna se v Rajhradě setkal s rakouským vévodou Fridrichem (bývalým nápadníkem na český trůn), s kterým uzavřel přátelství a vydal se na zpáteční cestu. Na té ještě, aby bylo jeho dílo dokonalé, nechal pobořit všechny nově postavené tvrze, na kterých sídlili loupeživí rytíři.

Jeden z loupežníků dostal milost

Jenže už po necelém roce po svém návratu do Prahy dostal Jan znepokojivé zprávy o nových loupeživých nájezdech poblíž Třebíče. Zřejmě přeci jen něco přehlédl. Tím, kdo jednu bandu zloduchů vedl, byl Jimram z Boskovic, který sídlil na hradě Ungerspert, dnes Sádek.
Po dobytí hrádku se sedmnáct hlav kutálelo po okolí. Jen jeden, ten osmnáctý, nechtěl zemřít na popravčím špalku. Jeho přání bylo vyhověno. Byl oběšen na nedalekém kvetoucím stromě.
Trochu odlišně to dopadlo s druhým škůdcem, Fridrichem (Fridušem) z Linavy. Ten měl svou základnu na hradě Račice. Král zaútočil, ale kupodivu hrad měl pevné základy. A tak se vymyslela lest. Král Jan nechal povolat horníky, kteří pracovali v dolech a ti podkopali během několika dní zdi hradu. Když Fridrich viděl, že se mu jeho útočiště pomalu po částech sesouvá, raději se vzdal. Král byl shovívavý a za Fridrichovu přísahu o věčné věrnosti mu udělil milost.

Pozn.: Oba hrady, Sádek i Račice, byly později přestavěny na zámky.
Na závěr malá zajímavost. Hrad Sádek se původně jmenoval Zadek. Podle čeho, nikdo neví.

Marcela Handlová