Ale lupiči, loupežníci a jiní jim podobní neřádi nebyli to jediné, co trápilo české království. Toho samého roku (1312) byla naše země zkoušena i velkou neúrodou. Petr Žitavský popisuje téměř navlas stejnou bídu a utrpení prostých lidí, jako jeho předchůdce opat Ota z přelomu let 1281 – 82.

Česká země opět trpí bídou

Lidé, aby nezemřeli hlady, pojídali ty, co je na této cestě předešli. Kradli, loupili, vraždili. K dokreslení skutečnosti uvádí Petr jeden případ zoufalého mladíka, umírajícího hlady. Ubožák nevěděl, co dál. Neviděl jinou cestu, než tu poslední. Ale sám si vzít život nedokázal. Rozhodl se tedy, že se proviní krádeží a nechá se odsoudit k smrti provazem. Jenže u soudu tolik prosil o smrt, až to přišlo soudci divné a mladík musel s pravdou ven. Lidé, když to slyšeli, vysypali z kapes i to málo, co měli, aby pomohli. Mladík byl pochopitelně osvobozen.
Přichází rok 1313 a teprve sedmnáctiletý král Jan se dozvídá šťastnou novinu. Královna Eliška je v jiném stavu. Osmého července se narodí dcera, která při křtu dostává jméno po své babičce, římské císařovně Markétě. Ale tento rok nepřinesl jen událost radostnou. Přesně o měsíc později přišla zpráva o úmrtí Janova otce, Jindřicha VII. Zpráva o to znepokojivější, že příčinou úmrtí měl být jed.
A královražda není žádná legrace. Ale naštěstí se ukázalo, že viníkem králova odchodu je malárie, kterou se nakazil u Sieny.

Další dcera je nežádoucí

Uplynuly necelé dva roky a v královském domě se připravují na další porod. Tentokrát jsou všichni přesvědčeni, že zanedlouho spatří světlo světa tolik očekávaný syn, dědic. Ale 21. května roku 1315 královna opět porodí dceru – Jitku. Ze svého okolí Eliška velmi silně pociťuje, jak byla další dcera nežádoucí. Reakce lidí nejbližších jsou pro ni bolestné. Ale zachová se jako matka a před opatem a pisatelem této kroniky prohlašuje: „Protože takřka nikdo nemá rád toto dítě, proto je musím já mít ráda tím vřeleji."
Touto událostí Petr Žitavský další děj na královském dvoře utne a vrací se zpět do minulosti osobností rodu Lucemburků. Tak se dozvídáme jednotlivé útržky ze života Janova děda, Jindřicha IV., jeho manželky Beatrix z Avesnes a samozřejmě o době panování Janova otce, Jindřicha VII. a matky Markéty Brabantské.
Jelikož Petr byl současníkem těchto královských manželů a byl s nimi i často ve styku, podává o nich zprávy podrobnější. Z Markétina soukromí se například dozvídáme, že se dokonce jednou opatu Petrovi svěřila, jak velice ji poslání královny neuspokojuje. Nejraději by se toho všeho zbavila a v klidu prožila svůj život na modlitbách. Opata to pochopitelně velmi znepokojilo a připomněl královně, že byla, stejně jako její manžel, zvolena z vůle Boží. Zda Markétě vadilo manželské pouto nebo neustávající povinnosti královské, Petrovi jasné není. Možné je, že se chtěla opravdu věnovat dobročinnosti a životu zbožnému. Podle historických pramenů to byla žena nejen velmi hezká, ale také přívětivá a laskavá.

Kronikář myslel i na Walrama

Krom jiného v kronice nechybí ani zmínka o tom, jak sešel ze světa jeden z kandidátů na český trůn a ruku Elišky Přemyslovny, Janův strýc Walram. Po rozprášení milánského povstání jel Jindřich VII. Lucemburský se svým bratrem Walramem uklidnit situaci i do Cremony a poté do Brescie. Jenže právě posledně jmenované město odráželo útok nejurputněji. Walram, aby byl vždy připraven k boji jako první, si postavil svůj stan hned vedle městského příkopu. Byl sice podle svého přání jako první ve zbrani, když bylo třeba, ale také jako první na ráně.
Jednoho dne tak postál před svým stanem o trochu déle nežli měl a to se mu stalo osudným. Směrem od města přiletěla střela z praku a neomylně našla svůj cíl. K tomuto zranění došlo 27. června 1311. Walram ještě několik dní bojoval o svůj život, ale pak nad ním smrt zvítězila. Bylo mu něco málo přes třicet. Kdyby si tenkrát byl vzal Elišku…

Bratrova smrt rozpoutala peklo

Ale zpět ke skutečnostem. Bratrovo zabití Jindřicha velmi popudilo. V tomto případě je to opravdu velmi slabé slovo. Jindřich začal neuvěřitelně řádit. A to tak, že lidé za hradbami plačíc klekali k modlitbám. Byli přesvědčeni, že od strašné smrti je může zachránit už jen vyšší moc. Jindřich hrozil, že nechá město nejprve vyhladovět, pak ho zapálí a přeživší obyvatele rozseká na kusy. Vyhlídka tedy neradostná. Z toho vedla jen jedna cesta. Nejprve byl Jindřichovi přečten úryvek z Písma o milosrdenství králů izraelských, poté se brány otevřely a Bresčané vyšli ven. Všichni s bosýma nohama, s provazy na krku a v nepřepásaném rouchu kajícníků. Sotva vyšli, padali před Jindřichem k zemi. Jindřich se zachoval opravdu jako král a všem milostivě odpustil. Pravdou ovšem je, že ten vztek už byl asi slabší. Vždyť už ho držel celé 84 dny. Spokojený a už celkem klidný král odejel do Janova i se svou manželkou Markétou.

Marcela Handlová