Ach ta neblahá znamení nebeská. Když se 26. června roku 1321 slunce na hodinku a půl schovalo za měsíc, dalo se čekat, že zase něco přijde. A stalo se.

Přeháněl kronikář, nebo ne?

Ale jak bylo možné Petru Žitavskému vše v této kronice věřit, tak teď si myslím, že trochu přeháněl. Tvrdí, že následkem zatmění se zmenšila semena a zrna všech zemských plodin. Ale vím já, co bylo v první polovině 14. století možné? Pochopitelně tehdy tento nebeský úkaz způsobil i následné záplavy.
Ale možná, že se mu úroda zdála menší vinou jeho citového rozpoložení. Píše totiž, že toho roku mnoho krajin prošel a mnoho příbytků těch nejubožejších, malomocných, našel spálených i s jejich obyvateli. Něčí lidská hloupost vypustila do světa, že právě tito morem nakažení jsou od Židů podplaceni, aby studny trávili. A druhá lidská hloupost tomu uvěřila. Není tedy divu, že byl pan opat v nedobré náladě.
Konec roku byl poznamenán úmrtím Eliščiny tety Kunhuty, abatyše u sv. Jiří na Pražském hradě. O této zajímavé dámě už byla řeč v jednom z prvních vyprávění. Má jedno asi zatím nepřekonané prvenství. Byla to první rozvedená abatyše na světě.
Začátek roku následujícího tuto smutnou skutečnost vyvážil narozením dalšího potomka královských rodičů, Jana Jindřicha. Stalo se tak 12. února roku 1322. Zajímavé (nebo snad od Lucemburka neslušné) je, že v tu samou dobu se jedné, blíže neznámé ženě v Lucembursku, taktéž narodil syn, jemuž jeho otec Jan Lucemburský dal jméno Mikuláš.

Král s královnou stále bojují

Život českých královských manželů vypadal jako na houpačce. Vedli mezi sebou jednu válku za druhou a v mezidobí plodili potomstvo. Když přicházely děti na svět, většinou už byly vody manželské opět rozbouřené. Stejně tak to platilo i pro tento čas.
Hněv Janův se však neobracel pouze proti královně, ale i proti některým jiným příslušníkům Přemyslovského rodu. Jednu takovou horkou chvilku připravil Janu Volkovi, nemanželskému synu Václava II., který byl proboštem Vyšehradského kostela. Když králi dvorští intrikáni, které tak rád poslouchal, namluvili, že Volek proti němu strojí úklady, aniž by se snažil zjistit pravdu, nechal probošta zatknout, zbavit všech úřadů a nutil ho vybrat si pro sebe způsob ukončení života.
Jan Volek byl tímto jednáním tak zdrcen, že okolo stojící měli strach o jeho zdravý rozum. Páni, kteří se přišli na jeho pádu popást, ho navíc ještě nabádali, aby se ke svým špatným skutkům přiznal. Nešťastný bývalý probošt raději tak učinil. (Na druhou stranu, komu by se chtělo ve třiceti zemřít?).Konečně ho tedy mohli zatknout a uvěznit.
V noci však tajně uprchl a tím si zřejmě zachránil život. Ale už za rok mu nestálý král milostivě odpustil a Jan Volek se mohl s klidem vrátit zpět do Čech a pokračovat ve slibně nastartované církevní kariéře, kterou ukončil až o mnoho let později, v roce 1351, jako olomoucký biskup.
Ne u každého byl král Jan se svou láskou tak vrtkavý. Některé členy svého dvora si velice oblíbil. Mezi ně patřila i bývalá královna, třiatřicetiletá Eliška Rejčka, která dostala od krále jako dary za svou „přízeň" i celá města. Kdo ví, co na to pán z Lipé.
Jelikož je to právě tři čtvrtě roku, co Jan a Eliška prožívali další klid před další bouří, nemá určitě královna sebemenší chuť zabývat se vztahem svého muže s nenáviděnou macechou. Chystá se totiž k dalšímu porodu. Tentokrát se narychlo musí přinést ještě jedna královská kolébka. Děti, přesněji holčičky, jsou dvě. Anna, která se dožila pouhých patnácti let, a Eliška. Tu královna hned po narození zaslíbila životu klášternímu. Ona se však ctihodnou sestrou nikdy nestala, zemřela několik měsíců po svém narození.

Na scénu přichází budoucí král

Do děje kroniky pomalu vstupuje Václav, dědic českého trůnu. Nyní už osmiletý, budoucí slavný král Karel IV., je od svého otce poslán do Francie na vychování. Při té příležitosti je mu zde vybrána i jeho první žena Blanka z Valois.
Zatímco bylo o dalších Václavových osudech rozhodnuto a určitě ve Francii bídou netrpěl, o jeho matce se to rozhodně říci nedalo. Její částečně dobrovolné vyhnanství v Bavorsku, kde žila i se svým nejmladším synem Janem Jindřichem, začalo se stávat nesnesitelným. Ne snad kvůli prostředí, žila u svých příbuzných, ale pro nedostatek prostředků nutných k živobytí. Král Jan totiž zakázal posílat Elišce její věnné důchody. Snažil se jí tak přimět k návratu. Podařilo se. Roku 1324 se pokořená královna vrací do Čech. Alespoň malou náplastí jí mohlo být srdečné přivítání od Pražanů, kteří jí dokonce vyšli naproti.

Eliška si přízeň získala, král ne

Zanedlouho po Elišce se do Prahy vrací i její manžel Jan. Ale nežene ho touha spatřit milovanou choť, nýbrž prázdná kapsa, kterou doufá v Čechách naplnit. Tím kronikářovy sympatie (byly – li ještě nějaké) ke králi Janovi zcela zanikly. Poslední kapkou bylo jistě vybírání desátků po duchovenstvu v dobách neúrody.
Zato královna Eliška, jakmile se trochu dostala z dluhů, které si přivezla z Bavor, zavázala si mnichy Zbraslavského kláštera provazem vděčnosti z nejpevnějších. Věnovala jim kostel v Rouchovanech. Teď teprve Petr Žitavský vykresluje Elišku v tom nejlepším světle a obdivem nešetří.

Marcela Handlová