A je to tu zas. Píše se rok 1307 a Češi si musí opět volit nového krále. Autor kroniky, Petr Žitavský, je upřímně zdrcen. O to více, že tím posledním byl Rudolf Habsburský, do kterého vkládal veškeré naděje. „A ty, proradný český národe, se ještě raduješ?" Lítostivě si myslel kronikář.

O příčině smrti kolovaly spekulace

Ano, Češi neskrývali své nadšení nad odchodem nechtěného krále. Všeobecná radost byla tak velká, že se dokonce začalo spekulovat o tom, jestli místo úplavice nezaúřadoval spíše jed. A to nebyl zdaleka ten největší nesmysl, který se po zemi rozběhl. Šla i taková řeč, že Rudolfa má na svědomí sama královna Eliška Rejčka. Ale v jejím případě se nešuškalo o jedu, ale její přílišné vášni, kterou mladý král neustál.

Ale bylo třeba se přestat zabývat nesmyslnostmi a přemýšlet, co dál. A tak se nakonec splnilo přání české šlechty i obyčejných obyvatel. Mohli konečně vzkázat Jindřichovi Korutanskému – „Vrať se, vše odpuštěno!" Římský král Albrecht, Rudolfův otec, měl však docela jiné plány. Měl přeci ještě jednoho syna – Fridricha (později zvaného Sličný). A opět se Čechy rozdělily na příznivce Jindřicha a z druhé strany Fridricha. Tentokrát ale tyto rozbroje měly mnohem krvavější dohru. Zabit byl maršálek Tobiáš z Bechyně, měšťan pražský a Hiltmar Fridinger, člen staroměstské rady, oba příznivci Korutana. Když Eliška Rejčka viděla, k jakým koncům toto bezvládí vede, raději i s dcerkou Anežkou uprchla z Prahy.
Posledním, kdo na nepokoje doplatil životem, byl sám římský král Albrecht Habsburský. Zemřel rukou svého synovce Jana Habsburského, vnuka Přemysla Otakara II. Albrecht nechtěl Janovi vyplatit jeho dědictví po otci a vysmíval se mu označením bezzemek. Jan využil zmíněných nepokojů a toto urážení zakončil vraždou svého strýce.

Jindřich nebyl dobrou volbou

Jindřich Korutanský mohl tedy v klidu zasednout český trůn. Ale už po krátké době poznali nejen odpůrci, ale i příznivci Jindřichovi, že to opravdu nebyla dobrá volba. Česká země pod vedením slabého a neschopného krále prudce upadala. Ale nemá tak docela Petr Žitavský pravdu, když veškerou vinu dává právě jen Korutanovi. Ani česká šlechta se v těchto dobách příliš nevyznamenala. Změna je více, než nutná.

Konečně přichází ke slovu kronikářova naděje největší – Eliška Přemyslovna. A opět vstupuje na politickou scénu první zbraslavský opat Konrád. I on velice přál Elišce a tak se rozběhla jednání, která vedla k odstranění Korutana a sňatku Elišky se synem nového římského krále, Janem Lucemburským.
Ale tak jednoduché, aby se to dalo napsat v jedné větě, to jistě nebylo. Římský král Jindřich Lucemburský sice české posly přijal, ale raděj by s nimi zpět poslal svého bratra Valrama (prý velice hezký muž). Syn Jan se mu zřejmě, coby teprve čtrnáctiletý, zdál příliš mladý. Ale jednání nakonec dopadla podle původního českého plánu a tak už nic nebránilo očekávanému sňatku. Svatba honosná, konců nemá.

S Českou zemí to jde z kopce

Což se ale rozhodně nedalo říci o české zemi. S ní to šlo k velmi špatným koncům. Jindřich Korutanský si mezitím pozval ku pomoci svého spojence Fridricha, někdejšího švagra. Myslím, že žádný z historiků snad neodsoudil tento krok tak přísně, jako sám kronikář Petr. Až by se zdálo, že ve své lamentaci použil těch nejsilnějších výrazů, které mohl ve své zbožnosti znát. „Země Míšeňská na nás vyvrhla ničemnost celé své země jako strusku a zmetky. Zmetky, které potratila nahromaděná špatnost celého Míšeňska…"

Tolik nenávisti by v jindy mírném kronikáři jistě nikdo nehledal. S největší pravděpodobností byla jeho averze posílena solidaritou ke svým kolegům. Jindřich Korutanský totiž vymáhal na opatu sedleckém nenávratné půjčky. A nejen to. Vojsko, které nedaleko sedleckého kláštera ložírovalo, bralo si vše samo. A tak měli mniši sklizeno i snědeno. Rostlinný i živý inventář.

Ale to nebylo zdaleka to nejhorší, co klášter postihlo. Jistý maršálek korutanského vévody veřejně nabádal k vyplenění kláštera. „Proč by měl někdo dobrovolně hladovět, když v Sedleci je všeho dostatek a mnichů na obranu málo?" Jak snadné je těmto řečem uvěřit, zvláště, když nejeden zlý skutek se dá pohodlně schovat za řádění vojska. Lidé, ozbrojeni šípy, luky, sekerami, cepy, dýkami se rozeběhli směrem na klášter. Snad ani všichni nevěděli, kam utíkají, ale moc davu je převeliká. Mniši se uchýlili k modlitbám a očekávali konec. Ne tak klášterní čeleď. Ta svou kůži nechtěla dát zadarmo. To, že klášter i sebe před rozběsněným davem ubránili, rovná se snad zázraku.
A tak nám to i kronikář líčí. Že jen s pomocí Panny Marie byl pouze lehce zraněn jeden z obránců.

Ale nejen Sedlecký, ale i Zbraslavský klášter zakoušel nespravedlnosti pod vládou Jindřicha Korutanského. Nejprve vojsko vyjídalo okolí kláštera a když už nebylo kde co brát, snažili se vojáci vymáhat výpalné. Když došly peníze, vzali zavděk klášterními skvosty.
A tak, co se neztratilo v Olomouci po vraždě Václava III., mizelo nyní. Dokonce se chystali zabít i samotného opata Konráda. Jak ovšem víme, to se jim nepodařilo.

Pozn.: Jak podle Petra Žitavského zemřel jeden z kandidátů na český trůn, Fridrich I. Habsburský, syn Albrechtův – „Zemřel utrápen tíhou rozličných nemocí a zvláště hrozným množstvím vší na svém hradě, zvaném Gutestein."

Marcela Handlová