Dvanáctiletý český král byl zpět, aby mohl konečně usednout na zaprášený český trůn. Ale byl v tom malý zádrhel.
Václav byl po svých předchozích nedobrých zkušenostech trochu jiný, než ostatní chlapci v jeho věku. Nebylo jistě divu. Byl velmi tichý, zamlklý, všem zábavám se vyhýbal a žádných her se nezúčastňoval. Jeho největším potěšením bylo rozdávání almužen chudým.

Děsů z Bezdězu se král nezbavil

Ze svých pěti krušných let nedobrovolného pobytu v Sasku a na Bezdězu si přinesl řadu různých fóbií. Největší hrůzu v něm budilo mňoukání koček a projevy blížící se bouře. Proti nočním kočičím áriím žádnou ochranu nenašel, ale s hromobitím to od jisté doby tak zlé nebylo. Václav si nechal zhotovit zvláštní oltář, který měl vnitřní prostor dutý. Blížila-li se bouře, nacházel tam útočiště. Aby byl jeho klid ještě posílen, přicházel k němu v těchto chvílích některý ze vzdělaných mužů, aby mu předčítal Písmo svaté. Většinou u dvířek oltáře sedával kaplan Vojtěch, ve kterého měl Václav neomezenou důvěru.
Jednou se přihodilo, že ho právě Vojtěch přistihl při nějaké drobné mladické nerozvážnosti a co nejmírněji ho pokáral. Václav si ovšem vzal jeho slova natolik k srdci, že se celé dva roky týral žíněnou košilí. Sundal ji až na naléhání svých přátel, ale vyměnil ji  za nekonečné půsty a hodiny trávené na modlitbách. Vzhledem k jeho nedobrému zdravotnímu stavu to zas tak moudré nebylo.

Podlehla královna kouzlům?

Mezitím, co se Václav navzdory těmto všem drobným i větším překážkám celkem zdatně ujal vlády, jeho matka se odstěhovala z Čech na Moravu. Chtěla tak uniknout už zmíněným hladovým rokům. Přeci jen byla jimi Morava postižena méně. Jejím útočištěm se stala Opava. Tam ji také navštívil její druhý osudový muž, Záviš z Falkenštejna. Přijel, aby už královnu neopustil. Kunhuta mu brzy podléhá a krom místa ve svém loži mu zařizuje ještě jedno. Záviš se stává purkrabím na Hradci u Opavy.
Jelikož bylo pro ctnostného pisatele kroniky zřejmě nepřípustné přiznat, že by se královna mohla chovat jako každá normální žena, vysvětluje její jednání podlehnutím čárám a kouzlům. Záviš podle něho ovládá Kunhutu s pomocí ďábla čarodějnickými kejkly.
Když se z tohoto nedovoleného spojení narodil syn Jan, měl Ota jen slova opovržení. Co naplat, že se Jan stal později řeholníkem, bezectný Záviš podle něho zhanobil královnu matku tím, že poskvrnil královo lože.

Závišovy intriky pronikají stále dál

Kunhuta se rozhodla tento nedobrý stav věcí zvrátit. Obávala se Václavova hněvu a tak mu nejprve s opatrností napsala. Ale podle jeho reakce mohla zůstat zcela klidná. Václav se na ní nezlobil a dokonce ji pozval ke svému dvoru. Krátce po Kunhutě přijíždí i Záviš. Ten se pomalu, ale jistě dostává do královy přízně. A pomalu a s tou samou jistotou mění Václavovy úředníky za své věrné. Když díky těmto krokům našel na královském dvoře pevnou půdu pod nohama, požádal Václava o Kunhutinu ruku. Ten, přesvědčen o Závišově poctivosti, svoluje. Na Václavově důvěřivosti byly znát ty dlouhé roky izolace. Moc dvorských intrik mu unikala.
Přichází rok 1285 a svatební veselí se chystá i pro Václava. Vždyť už je mu celých čtrnáct let! Zasnoubení s Jitkou se konalo ještě v dětství obou mladých lidí a tak nic nebrání tomu, aby se král Václav odebral do Chebu, kde ho římský král Rudolf i se svou dcerou  Jitkou (Gutou) Habsburskou okázale přijímá. Ve Václavově družině nesměl chybět Záviš s Kunhutou.
Jenže Rudolf chová k Závišovi tak velkou antipatii, že ten raději zůstává před branami města. I přes tento drobný stín dopadly konečné přípravy dobře a svatba se konala 25. ledna 1285. Poté následovala pečlivě připravená a ještě více sledovaná svatební noc obou čtrnáctiletých novomanželů. Když bylo manželství naplněno, odváží Rudolf svou dceru opět do Německa. Důvodem je prý hřích na královském dvoře. Ten už však nebude mít dlouhého trvání. Ještě téhož roku, 9. září, Václavova matka Kunhuta umírá. Bylo jí čtyřicet let.

Kdo vlastně zemi vládne?

O dva roky později přichází do Čech Václavova žena Jitka a nestačí se divit. Země, do které se provdala, se jí jeví jako zpustošená, nehostinná krajina. A přicházejí i další komplikace. Závišova moc roste ze dne na den a nikomu už není vlastně jasné, které ruce drží otěže vlády. Tato nejistota vede k tomu, že se po zemi rozmáhají loupeživé bandy. Nebylo výjimkou, že v jejich čele stáli páni urození. Jako tomu bylo například i u jistého Fridricha ze Schonburku. Ten za své veřejné vystupování proti králi a za přepadávání a vykrádání klášterů měl být odsouzen k trestu smrti. Místo popravy přišla milost. Byl mu jen useknut jeden prst na pravé ruce. Tímto gestem Václav získává ve Fridrichovi věrného přítele.
Pozn.: Hradec u Opavy – Hradec nad Moravicí;
Královna Kunhuta zemřela pravděpodobně na tuberkulózu.

Marcela Handlová