Haně Weilové z Protivína bylo na počátku nacistické okupace 11 let, konce války se z početné rodiny dožila jen s maminkou. „Měla jsem krásně dětství, chodila jsem v Protivíně do školy i do Sokola,“ vzpomínala. „Moje kamarádky byly nežidovského původu a v dětství jsem se nesetkala s projevy nepřátelství vůči Židům. Rodiče měli obchod se smíšeným zbožím, kde jsem pomáhala. Lidé u nás rádi nakupovali. Můj tatínek měl rád hudbu, proto jsem se i já učila hrát na klavír. V neděli odpoledne tatínek vždycky říkal: Hanko, pojď nám zahrát, a měl radost, jak mi to jde. V den, kdy nás obsadili Němci, hodně padal mokrý sníh. Přišly jsme promočené do školy a jinak přísný pan učitel byl na nás děti nezvykle hodný…“ vzpomínala Hana Tvrská.

V dubnu 1942 se kvůli původu ocitla s rodiči v Terezíně, odkud v prosinci 1943 odjela do Osvětimi, kde zemřel na nemoci a utrpení její otec. Osvobození se obě s maminkou s maminkou šťastně dočkaly v táboře Bergen-Belsen, vážily 34 a 37 kilogramů.

„Není pro mě lehké ani po tolika letech vzpomínat na události, které jsem za války prožila. Nyní ale opět určité skupiny lidí hajlují na ulicích a vykřikují nacistická hesla. Ve světě je spousta násilí a netolerance. Co mohu udělat já dnes, je mluvit o těchto věcech a varovat před nimi. Obracím se hlavně na mladé lidi, aby proti projevům netolerance vystupovali a nepřipustili opakování násilí a zvěrstev na jakémkoliv národu a rase," vysvětlovala pamětnice holokaustu.